Výbor z Jungova II. svazku 'Archetypy a nevědomí'

Kapitoly a podtémata

Výbor jsem seřadil podle kapitol a jednotlivých témat, která mě zajímala. Proto se např. Anima a Individuace objevují ve dvou různých kapitolách (jak tomu je i v knize samotné) (viz menu vlevo).

Teoretické úvahy o podstatě duševna

Objevením možnosti nevědomé duševní oblasti byla vytvořena příležitost k velkému dobrodružství ducha a člověk by mohl očekávat, že se této možnosti bude věnovat vášnivý zájem. Jak známo, to se nejen nestalo, ale naopak se proti této hypotéze zvedl značný odpor. Nikdo z toho nevyvodil, že pokud má subjekt poznání, totiž duše, také temnou, vědomí nikoli bezprostředně přístupnou formu existence, musí být veškeré naše poznání neúplné, a to do hloubky, kterou neumíme určit. (strana 19)

Psyché spíše představuje vědomě nevědomou celost. (strana 53)

Protože psýché a hmota jsou obsaženy v jednom a témže světě, navíc jsou spolu neustále ve styku a obě nakonec spočívají na nenázorných transcendentálních faktorech, existuje nejen možnost, ba dokonce i jistá pravděpodobnost, že hmota a psýché jsou dva různé aspekty jedné a téže věci. Zdá se mi, že fenomény synchronicity ukazují tímto směrem, protože bez kauzálního spojení se nepsychické může chovat jako psychické a naopak. (strana 72)

O archetypech kolektivního nevědomí

Obsahy kolektivního nevědomí jsou takzvané archetypy. (strana 98)

Že jsou mýty v první řadě psychické manifestace, které zobrazují podstatu duše, jsme si dosud téměř vůbec nepřipouštěli. (strana 100)

Život je bláznivě nerozumný a zároveň má význam a smysl. A když se tomu prvnímu nesmějeme a o tom druhém nepřemýšlíme, pak je život banální. (strana 133)

Stín

Ten, kdo pohlédne do zrcadla vodní hladiny, uvidí především svůj vlastní obraz. Kdo jde sám k sobě, riskuje setkání se sebou samým. Zrcadlo nelichotí, ukazuje věrně to, co do něj pohlíží, totiž onu tvář, kterou světu nikdy neukazujeme, protože ji zakrýváme personou, maskou herce. Zrcadlo však je za maskou a ukazuje pravou tvář. To je první zkouška odvahy na vnitřní cestě, zkouška, která stačí k tomu, aby mnohé odradila, jelikož setkání se sebou samým patří k nejnepříjemnějším věcem, jimž člověk uniká, dokud může všechno negativní projikovat na okolí.

Je-li člověk s to vidět vlastní stín a snést vědomí tohoto stínu, pak je vyřešena teprve malá část úkolu: člověk odhalil alespoň osobní nevědomí. Stín je však živá část osobnosti a chce proto v nějaké podobě spolu s ní žít. Nelze jej popřít nebo rozumováním přeměnit v neškodnou věc. Tento problém je nepoměrně obtížný, neboť nejen že vyžaduje celého člověka, ale připomíná mu současně i jeho bezmocnost a neschopnost. Silné povahy – nebo bychom měli spíše říci slabé? – nemají tuto narážku rády; vymýšlejí si nějaké heroické mimo dobro a zlo a rozsekávají gordický uzel, místo aby ho rozvázaly. Účet ale přece musí být dříve nebo později vyrovnán. člověk si to už musí připustit: jsou problémy, které nemůže vlastními prostředky úplně vyřešit. Takové přiznání má výhodu poctivosti, pravdy i skutečnosti a je jím položen základ pro kompenzační reakci kolektivního nevědomí; to znamená, že nyní je člověk nakloněn tomu, aby naslouchal nápomocnému nápadu nebo vnímal myšlenky, které předtím nepustil ke slovu. Bude si možná všímat snů, které se v takových chvílích dostavují, nebo uvažovat o jistých událostech, které se v nás právě v této době odehrávají. Má-li člověk takový postoj, mohou se probudit a zasáhnout nápomocné síly, jež dřímají v hlubší přirozenosti člověka, neboť bezmocnost a slabost jsou věčným prožitkem a věčnou otázkou lidstva a existuje na ně také věčná odpověď, jinak by člověk již dávno zahynul. Pokud jsme udělali všechno, co jsme udělat mohli, pak už zbývá jen to, co bychom ještě mohli udělat, kdybychom to věděli. Kolik toho však člověk ví sám o sobě? Je to podle všech zkušeností velmi málo. Pro nevědomí proto zbývá velký prostor. (strana 118)

Dnes bohy nazýváme "faktory", což pochází od slova facere - dělat. Tito "dělající" stojí za kulisami divadla světa. Je tomu tak v malém i ve velkém. Ve vědomí jsme svými vlastními pány; jsme zdánlivě tyto "faktory" samy. Projdeme-li však branou stínu, s hrůzou si uvědomíme, že jsme objekty faktorů. Je rozhodně nepříjemné to vědět; nic nezklame více než odhalení naší nedostatečnosti. Podněcuje to dokonce k primitivní panice, protože je nebezpečně zpochybněna svrchovaná nadvláda vědomí, již úzkostlivě střežíme, v niž věříme a která je ve skutečnosti tajemstvím lidského úspěchu (strana 121)

Anima

Rusalka je ještě instinktivnější předstupeň ženské bytosti, kterou označujeme anima. Mohou to být také Sirény, Meluzíny, lesní žínky, víly a dcery krále duchů. lamie a sukkuby, které šálí mladíky a vysávají jim život. (strana 124)

Hlavní nebezpečí spočívá v podlehnutí fascinujícímu vlivu archetypů a k tomu může dojít nejspíše tehdy. když si člověk archetypické obrazy neuvědomí. Má-li psychotickou predispozici, pak se za těchto okolností může stát, že se archetypické obrazy, které mají tak jako tak pro svoji přirozenou numinozitu jistou autonomii, zcela vymknou kontrole vědomí a získají úplnou samostatnost, to znamená vytvoří fenomény posedlosti. Při posedlosti animou se chce například nemocný proměnit autokastrací v ženu jménem Marie nebo se bojí, že mu bude něco takového způsobeno násilím. Příkladem toho je známý Daniel Paul Schreber. Nemocní objevují často celou mytologii animy s početnými archaickými motivy. (strana 142)

Individuace

Last but not least (v neposlední řadě) dokazují početné literárně historické dokumenty, že u těchto archetypů jde o prakticky všudypřítomné normální typy fantazie a nikoli a výplody duševní nemoci. Patologický prvek nespočívá v existenci těchto představ, ale v disociaci vědomí, které již nemůže ovládat nevědomí. Ve všech případech disociace se proto ukazuje nutnost integrace nevědomí do vědomí. Jde o proces syntézy, který jsem označil "proces individuace".

Tento proces vlastně odpovídá přirozenému průběhu života, v němž se individuum stává tím, čím vždy bylo. (strana 143)

Protože archetypy jsou jako všechny numinózní obsahy relativně autonomní, nemohou být integrovány prostě racionálně, nýbrž vyžadují dialektický postup, to znamená vlastní vyrovnávání, jež pacient provádí často formou dialogu, čímž uskutečnuje, aniž by to věděl, alchymickou definici meditace: totiž meditace jako "colloqium cum suo angelo bono", vnitřní rozhovor se svým dobrým andělem. Tento proces má zpravidla dramatický průběh s mnoha peripetiemi. Projevuje se nebo je doprovázen snovými symboly, které jsou příbuzné s oněmi "représentations collectives", jež ve formě mytologických motivů odedávna představovaly duševní procesy proměny. (strana 144)

O pojmu kolektivního nevědomí

Je tolik archetypů, kolik je situací v životě. Nekonečné opakování vštípilo tyto zkušenosti do psychické konstituce nikoli ve formě obrazů, jež by byly naplněny obsahem, nýbrž zprvu pouze jako formy bez obsahu, které toliko představují možnost určitého typu chápání a jednání. Když se v životě přihodí něco, co odpovídá archetypu, archetyp se zaktivizuje a nastupuje jako u instinktivní reakce nutkání, aby se prosadil proti rozumu a vůli nebo vyvolal konflikt, který přeroste až k tomu, co je patologické, tj. k neuróze. (strana 156)

O archetypu se zvláštním zřetelem k pojmu animy

Projekce

Projekce je tedy, jak víme z lékařské zkušenosti, nevědomý automatický proces, jimž se subjektu nevědomý obsah přenáší na objekt, a tím se zdá, jako by tento obsah patřil objektu. Projekce naopak přestává v okamžiku, v němž se stává vědomou, tj. když člověk vidí, že obsah patří subjektu. (strana 170)

Anima

Rebis

S Animou se v historii setkáváme především v božských syzygiích, dvojicích androgynních bohů. Sahají jednak dolů do temnot primitivní mytologie, jednak vysoko do filosofických spekulací gnosticismu a klasické čínské filozofie, kde je kosmogonická dvojice pojmů označena jako jang (mužský) a jin (ženský). (strana 170)

Mladší lidé před dosazením středu života (asi kolem pětatřiceti let) mohou bez újmy snést i zdánlivě úplnou ztrátu animy. Muž by měl být v každém případě schopen být mužem. Dospívající jinoch se musí umět osvobodit od fascinace animou v podobě matky. (strana 184)

Po dosažení středu života znamená naopak trvalá ztráta animy ubývání živosti, pružnosti a lidskosti. Vzniká zpravidla brzká rigidita, ne-li zkostnatělost, stereotypie, fanatická jednostrannost, svéhlavost, lpění na zásadách, nebo opak: rezignace, únava, ledabylost, nezodpovědnost a konečně dětinské "ramollissement" (změknutí) s nákloností k alkoholu. Po dosažení středu života by proto měla být pokud možno obnovena souvislost se sférou archetypických prožitků. (strana 184)

Psychologické aspekty archetypu matky

Čelím neustále neporozumění, že archetypy jsou obsahově určeny, tj. jsou druhem nevědomých "představ". Je proto nutné ještě jednou zdůraznit, že archetypy nejsou určeny obsahově, ale pouze formálně, a to jen velmi podmíněným způsobem. Obsahově určený je praobraz prokazatelně pouze tehdy, když je vědomý, a proto naplněný materiálem vědomě zkušenosti.

. . .

Nedědí se představy, nýbrž formy, které v tomto ohledu přesně odpovídají rovněž formálně určeným instinktům. (strana 191)

Není uvědomění bez rozlišování protikladů. To je otcovský princip logu, který se v nekonečném boji prvotního tepla a prvotní temnoty vysvobozuje z mateřského klína, tedy z neuvědomění. Nelekajíc se žádného konfliktu, žádného utrpení, žádného hříchu, usiluje božská zvědavost o zrození. Neuvědomění je prvotní hřích, pro logos přímo zlo. Jeho činem osvobození, tvořícím světe, je však vražda matky a duch, který se odvážil do všech výšin a hlubin, musí, jak řekl Synesios, vytrpět trest bohů, přikování ke kavkazským skalám. Neboť nic nemůže být bez druhého, protože obojí bylo na počátku Jedním a na konci bude opět Jedním. Vědomí může existovat pouze za trvalého uznání a respektování nevědomí, stejně jako veškerý život musí projít několikerou. (strana 209)

Komplex je, jak známo, ve skutečnosti překonán jen tehdy, když se životem vyčerpá až do nejzazší hloubi. Čemu jsme se z důvodu komplexu vyhýbali, to pak musíme vypít až do dna, jestliže to chceme přesáhnout. (strana 213)

Může-li člověk jinak, neměl by se nikdy identifikovat s archetypem, protože následky jsou, jak ukazuje psychopatologie a jisté současné události (1934–55), děsivé (strana 218)

..Ale co konečně chceme v době, kdy dokonce povolaní představitelé křesťanských náboženství veřejně projevují svoji neschopnost pochopit podstatu náboženské zkušenosti. Následující větu vybírám z teologického (protestantského) článku: "Chápeme se - ať naturalisticky nebo idealisticky - jako jednotné bytosti a nikoli tak prazvláštně rozdělené, že by cizí síly mohly zasahovat do našeho vnitřního života", jak to předpokládá Nový zákon". Autorovi zřejmě není známo, že věda již před více než půl stoletím konstatovala a experimentálně prokázala labilitu a disociovatelnost vědomí. Naše vědomé intence jsou takřka neustále v menší či větší míře rušeny a mařeny nevědomými průniky, jejichž příčiny nám jsou naprosto cizí. Psýché zdaleka není jednotou, naopak, je to klokotající směs odporujících si impulzů, zábran a afektů a její konfliktní stav je pro mnoho lidí nesnesitelný do té míry, že si dokonce přejí teologií vychvalované vykoupení. (strana 219)

Psychologie archetypu dítěte

Kolektivní nevědomí

Moderní psychologie pokládá produkty nevědomé fantazijní aktivity za sebeznázornění procesů nevědomí nebo za výpovědi nevědomé duše o sobě samé. Rozpadají se do dvou kategorií. Jsou to za prvé fantazie (včetně snů) osobního charakteru, které se nepochybně vracejí k osobním zkušenostem, k věcem zapomenutým nebo vytěsněným, a lze je tedy úplně vysvětlit individuální anamnézou. Za druhé existují fantazie (včetně snů) neosobního charakteru, jež nelze redukovat na zkušenosti z minulosti jedince a nelze je tedy vysvětlit jako něco individuálně získaného. Tyto fantazijní obrazy mají nepochybně své nejbližší analogie v mytologických typech. Lze proto předpokládat, že odpovídají určitým kolektivním (a nikoli osobním) strukturálním prvkům lidské duše obecně, jež se stejně jako morfologické prvky lidského těla dědí. Přestože svou roli jistě hraje tradice a šíření migrací, existuje, jak už jsme řekli, velmi mnoho případů, jež nelze vysvětlit tímto původem a jež nás tak nutí k hypotéze „autochtonního“ znovuvznikání. Tyto případy jsou tak četné, že se nemůžeme vyhnout předpokladu, že v duši existuje kolektivní základní vrstva. Nazval jsem ji kolektivní nevědomí. Výtvory této druhé kategorie jsou natolik podobné strukturním typům mýtů a pohádek, že je musíme považovat za příbuzné. Je proto docela dobře možné, že oba typy, jak mytologické tak osobní, vznikají za zcela podobných podmínek. Jak už jsme se zmínili, fantazijní produkty druhé kategorie (a rovněž první) vznikají ve stavu snížené intenzity vědomí (ve snech, deliriích, denních sněních, vizích atd.). V takových stavech mizí zábrany, jež ukládá nevědomým obsahům soustředěné vědomí, takže dosud nevědomý materiál proudí jakoby otevřenými bočními dveřmi do pole vědomí. Tento způsob vzniku je obecným pravidlem. Snížená intenzita vědomí, nepřítomnost soustředění a pozornosti, „abaissement du niveau mental“ (snížení duševní úrovně – Pierre Janet), odpovídá téměř přesně primitivnímu stavu vědomí, v němž, jak musíme předpokládat, mýty původně vznikaly. Je proto nanejvýš pravděpodobné, že i mytologické archetypy se objevovaly velmi podobným způsobem jako individuální projevy archetypických struktur, k nimž dochází i dnes.

Diferencované vědomí civilizovaného člověka získalo v dynamice vůle účinný nástroj k praktickému provádění svých obsahů. čím více svou vůli trénuje, tím větší je nebezpečí, že zbloudí v jednostrannosti a že se uchýlí od svých zákonů a kořenů. Na jedné straně to znamená možnost lidské svobody, na druhé straně je to zdroj nekonečných svízelí v instinktivním životě. Primitivní člověk – který má podobně jako zvíře ke svým instinktům blíže – se proto vyznačuje neofobií a vázaností na tradici. Podle našeho vkusu je trapně zaostalý, kdežto my velebíme pokrok. Naše pokrokovost však na jedné straně umožňuje, aby se spousta přání co nejskvěleji splnila, ale na druhé straně se hromadí právě tak gigantický prométheovský dluh, jenž musí být čas od času zaplacen osudovými katastrofami. (strana 241)

Diferencované vědomí je neustále ohrožováno vykořeněním, potřebuje proto kompenzaci ve stále existujícím stavu dětství. (strana 241)

K životaschopnému pokroku však dochází jen při kooperaci vědomí a nevědomí. (strana 242)

Individuace

...„dítě“ připravuje budoucí proměnu osobnosti. V individuačním procesu anticipuje postavu, která vznikne ze syntézy vědomých a nevědomých prvků osobnosti. Proto je to symbol sjednocující protiklady*288, zprostředkovatel, spasitel, ten, kdo vytváří celek. Díky tomuto významu je motiv dítěte také schopen četných, již zmíněných proměn formy: je například vyjádřen kolem, kruhem, koulí nebo kvaternitou jako další formou celosti. Tuto celost, která transcenduje vědomí, jsem nazval bytostné Já (Selbst) . Cílem individuačního procesuje syntéza bytostného Já.

V psychologii jedince je to v takové chvíli pokaždé mučivá situace konfliktu, která zdánlivě nemá východisko – pro vědomí, neboť pro ně vždycky platí „tertium non datur“ (nic třetího neexistuje). Nevědomá psýché však z tohoto střetu protikladů vytvoří vždy něco třetího, iracionálního, co vědomí neočekává ani nechápe. Projeví se to v podobě, která nevyjadřuje ani „ano“ ani „ne“, a je proto odmítána z obou stran. Vědomí totiž nezná nic mimo protiklady, neví tudíž nic o tom, co je sjednocuje. Řešení konfliktu skrze sjednocení protikladů je však vitálně důležité a vědomí po něm touží, a tak přece jen pronikne tušení, že se tvoří něco významného. (strana 247)

Se vzrůstající jasností vědomí se však protiklady stále zřetelněji a nesmiřitelněji oddělují. (strana 255)

Lidská celost záleží ve sjednocení vědomé a nevědomé osobnosti. Právě tak, jako každý jedinec vzniká z maskulinních i femininních genů a dané pohlaví je určeno převahou příslušných genů, tak i v duši je to u muže pouze vědomí, které má maskulinní předznamenání, zatímco jeho nevědomí má femininní povahu. V případě ženy je tomu naopak. Ve své teorii animy jsem tuto skutečnost pouze znovu objevil a formuloval. Známa však byla už dávno. (strana 257)

V hermetické filozofii vyplňující středověk se provádělo coniunctio zcela v oblasti fysis, ovšem v abstraktní teorii "sňatku", "manželského spojení Slunce a Luny". (strana 258)

Současná lékařská psychologie ovšem o těchto „fantasmatech“ smýšlí poněkud jinak. Ví, jak závažné poruchy tělesných funkcí a jak pustošivé duševní následky mohou vzejít z „pouhých“ fantazií. „Fantazie“ jsou přirozené životní projevy nevědomí. Nevědomí je však duší všech autonomních funkčních komplexů těla a jeho „fantazie“ mají proto etiologický význam, který nelze v žádném případě podceňovat. Z psychopatologie individuačního procesu víme, že tvoření symbolů se často pojí s psychogenními tělesnými poruchami, které jsou v některých případech pociťovány velice „skutečně“. V lékařství jsou fantazie reálné věci, které musí psychoterapeut brát vážně. Nemůže proto upřít oprávněnost těm primitivním fantasmatům, jejichž obsah je natolik reálný, že je projikován do vnějšího světa. I lidské tělo je přece vytvořeno z kosmické látky, v níž se vyjevují fantazie; bez ní by je nebylo možné vůbec zakusit. Bez takové látky by byly fantazie něco jako abstraktní krystalová mřížka v matečném roztoku, kde krystalizační proces dosud ani nezačal. Symboly bytostného Já vznikají v hlubinách těla a vyjadřují jak jeho hmotnou povahu, tak i strukturu vnímajícího vědomí. Symbol je živé tělo, corpus et anima (tělo a duše); proto je „dítě“ tak vhodnou formulí pro symbol. Jedinečnost psýché se nikdy neuskuteční úplně, lze si ji uvědomit jen přibližně a zároveň je to trvalý a absolutní základ všeho vědomí. Hlubší „vrstvy“ psýché ztrácejí s narůstající hloubkou a temnotou individuální jedinečnost. (strana 253)

Archetyp Hrdiny

Hlavním hrdinovým činem je přemožení obludy z temnot: je to vytoužené a očekávané vítězství vědomí nad nevědomím. Den a světlo jsou synonyma pro vědomí, noc a tma pro nevědomí. Vznik vědomí byl pravděpodobně nejsilnější zážitek prvotních dob, neboť s ním vznikl svět, o jehož existenci předtím nikdo nic nevěděl. „A Bůh řekl: Budiž světlo!“ je projekce onoho dávného zážitku uvědomění oddělujícího se od nevědomí. I dnes je mezi primitivy vlastnictví duše riskantní záležitost a „ztráta duše“ je typické duševní onemocnění, které nutí primitivní medicínu ke všemožným psychoterapeutickým zásahům. Proto se už „dítě“ vyznačuje skutky, které poukazují na tento cíl – vítězství nad temnotou. (strana 246)

Bez ohledu na odmítavé nebo jen podmíněně souhlasné stanovisko současné filosofie zůstává v naší nevědomé psýché kompenzující tendence vytvořit symbol bytostného Já v jeho kosmickém významu. Toto úsilí se uskutečňuje v archetypických formách mýtu hrdiny, což lze pozorovat téměř v každém individuačním procesu. (strana 252)

S archetypem „dítěte“ se empiricky setkáváme ve spontánních i terapeuticky indukovaných individuačních procesech. První podoba „dítěte“ je zpravidla úplně nevědomá. Pacient se tu identifikuje s jeho osobním infantilismem. Potom pod vlivem terapie dochází k více nebo méně pozvolnému oddělení a objektivizaci „dítěte“, identita se tedy rozpustí a zároveň se zintenzivní (někdy technicky podporovaná) fantazijní tvorba, přičemž archaické, tj. mytologické rysy jsou stále zřetelnější. Další proměny probíhají v souladu s mýtem hrdiny (pozn. red.: dalším stupněm Dítěte je Hrdina). Motiv velkých činů zpravidla chybí, na druhé straně však hrají stále větší roli mytická nebezpečí. V tomto stadiu se obvykle vyskytuje jiná identita, a to s hrdinou, jehož role je z rozličných důvodů přitažlivá. Identita je často mimořádně zatvrzelá a nebezpečná pro duševní rovnováhu. Jestliže se ji podaří rozpustit a redukovat vědomí na lidské rozměry, může se postava hrdiny postupně diferencovat na symbol bytostného Já. V praxi nejde – správně pochopeno – o to, aby člověk měl jen znalosti o těchto vývojových procesech, ale jde o to, aby proměny prožil. Počáteční stav osobního infantilismu ukazuje obraz „opuštěného“, tj. „nepochopeného“ dítěte, s nímž se nespravedlivě nakládá a které má troufalé nároky. V epifanii hrdiny (druhá identifikace) se projeví odpovídající inflace: nepřiměřené nároky vyrůstají až do přesvědčení, že člověk je něco mimořádného; nebo nesplnitelnost takových nároků dokazuje vlastní méněcennost, která je příznivá pro roli hrdinského trpitele (negativní inflace). Navzdory své protikladnosti jsou obě formy totožné, neboť vědomá megalomanie je vyvažována nevědomou kompenzační méněcenností a vědomá méněcennost nevědomou megalomanií. (Nikdy se nesetkáváme s jednou bez druhé.) Jakmile se podaří útes druhé identifikace šťastně obeplout, mohou se vědomé procesy čistě oddělit od nevědomého dění, které lze objektivně pozorovat. Tak je možno se vypořádat s nevědomím a dospět k syntéze vědomých a nevědomých prvků poznání a jednání. To opět vede k posunu centra osobnosti z já do bytostného Já. (strana 263)

Sny

Sny o hadech se zpravidla objevují, když se vědomí odchyluje od své instinktivní báze. (strana 246)

Naše sny stále říkají věci mimo naše vědomé chápání (proto jsou tak užitečné v terapii neuróz). (strana 260)

Jileček

Jsem Ing. Jan Jileček, nezávislý herní vývojář. Ve volném čase se zabývám hlavně analytickou psychologií, mytologií, fytoterapií, čtu a píšu dystopii, fotím, tvořím videa a kurzy. Píšu i na další publishing portály jako medium.com a create-it.cz. V roce 2020 jsem režíroval film Button Pusher a vydal indie hru Jung's Labyrinth.. V roce 2017 jsem zmapoval metodu pro léčbu dermatografické urtikarie. Pracoval jsem jako sysadmin a webdev.